Gužu hlásí internet na pokoji! Konečně si nemusím připadat jak "houmles", který sedí na podlaze, jen aby si popovídal se známými.
Pomalu ale jistě se blíží týden smrti. Abych upřesnila starší syn Julian jezdí do školy až do Postdami (Postupim), což je cca 20 km a já ho tam musím vozit. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť oslnivý řidič, což potvrzuje fakt, že jsem ve středu chytla defekt - když jsem najela moc blízko k patníku. Tato událost mě donutila si zaplatit kondiční jízdy v autoškole, načež jsem vyfasovala frajera, který mluví jen německy takže moje vocabulary z němčiny obsahuje Kupplung, aufpassen apod. Když to shrnu, budu se sama sobě hóóódně divit, jestli za celý rok nikde nenabourám.
Ve středu se zřejmě poprvé od svého příjezdu uvidím s Benem, to je ten frajer, o kterém jsem o dva posty níže prohlásila, že jsem se zamilovala. Přiznám se, už to tak horlivě nevidím. Nevím ani jeslti ho vidět chci. Zvláště potom, co se mi jiná německá kamarádka svěřila, že by s ním ráda navázala vztah. Od té chvíle jsem na jeho osobu poněkud rezignovala. Nechci dělat konkurenci kamarádce. Ale bude mě to bolet jak je uvidím spolu, hodně mě to bude bolet...
Prakticky jediná věc díky, které jsem na sebe za tento týden pyšná je to, že jsem si domluvila interview s The Subways na 11. listopadu a s Turobstaat na 19. prosince. Takže diktafon do pohotovosti a hurá do novinářského boje. Doufám, že budou minimálně stejně tak příjemní jako Beatsteaks a hovorní jako Die Ärzte...
